Je jedna hodina v noci - nebo spíš ráno a já se konečně odhodlala začít psát. Když si čas od času přečtu své starší příspěvky, napadne mě nejen, že nic lepšího už nebudu umět napsat, ale dokonce se k tomu ani nebudu umět příbližit. Vážně jsem to psala já? Jak mě tohle napadalo?
Jenže - teď nejde o to zaujmout, vyšperkovat, ale ani ulevit, vykřičet - teď jde o to vytrvat. A to i za cenu toho, že to zkrátka nebude textařovo mistrovské dílo.
Najít si čas a chuť napsat JI každý den pár řádků - na památku, pro připomenutí, člověk tak strašně rychle zapomíná a ona si to ještě pamatovat nenůže. To hezké, to těžké, to naše. Andulko - jsi s námi 600 dnů (jo, tak jsem koukala, jak to přesně vyšlo) a já už toho tolik zapomněla, tolik toho bych si chtěla připomínat.
A tak tady sedím a poslouchám, jak oddychuješ a říkám si - holčičko, ještě mě nech chvíli vymýšlet, ať mám zítra chuť na nových pár řádků. A ty sem tam kníkneš a já už se těším, až si k tobě lehnu a dám ti pusu do vlasů. Dneska nebyl úplně náš den - já se necítila dobře, teda spíš jsem se cítila hrozně a ty asi taky. Obě dvě jsme dneska měly extrémní odhodlání říkat na všechno ne! Mě k tomu bolel zub a od toho půl hlavy a brada, kterou mám - zase - plnou podkožních boláků, na které i ty ukazuješ bebí. Co trápilo tebe přesně nevím a ráda bych to věděla. Jsme od včerejška v Hošticích a já jsem do reportu domů tvoje dnešní počínání popsala jako “ne - ne jídlo, ne oblíkat, ne svlíkat, ne ven, ne doma, ne sama, ne mama - a pak se hodila o zem” a stejně jsi byla tolikrát tak úžasná a nejlepší na světě.
Některé dny jsou prostě těžší. Mně k večeru hlava bolet trochu přestala, nadýchala jsem se čerstvého vzduchu a bylo líp. A tak je půl druhé v noci a já se do toho konečně dala. Bez výmluv, že nemám blok na tvojí adrese, že tady nemůžu vkládat fotky, že, že, že… vždyť jsem to mohla vše psát na papír a vyšlo by to na stejno. Hlavně, ať to pro sebe máme.
Tak zase zítra. Teď si k tobě lehnu, pohladím tě po vlasech a v duchu pomyslím na tvého tatínka, protože vím, že je to něco za něco a i já bych se ráda vyspala celou noc, ale jen tak ty tvoje malé nožky ze své postele nepustím.
Žádné komentáře:
Okomentovat