Už je to snad týden od posledního příspěvku. Ne, že by se nic nedělo - naopak, jen jsem abysolutně neměla náladu psát a tak jsem to den po dni odkládala. Říkala jsem si, že by nemělo cenu psat v tak špatné a ponuré náladě nebo naštvaná, ale ne, že by to aktulně bylo lepší.
Už dlouho to není lepší. Pár týdnů bylo a zase jsme sklouzli do starých kolejí nebo spíš do těch, za poslední rok, nově vyjetých. Zatímco ty jsi ode ode dne úžasnější, my dva s tátou to zvládme se stále menší grácií. Spíš už teda bez ní.
Asi není nutné hledat viníka, ikdyž ho zcela upřínně a sebekriticky vidím spíš v sobě. Opět u mě stoupá hladina nervozity spojené snad se vším co prožíváme - do výšin ji vystřeluje obava o tvé a naše zdraví, která mě udžuje už skoro rok v permanentním stresu.
Ať chci nebo ne, ať zkouším sama sobě namluvit, že je všechno v pořádku, jsi nádherná a zdravá a musím - ne můžu, ale musím - se z toho radovat a užívat si každou chvíli, ikdyž zkouším sama sebe přesvědčit, že nemůžu ovlivnit a uhlídat všchno a musím se prostě smířit s určitou hladinou rizika a faktem, že to jednou příjde - že ti jednou třeba nebude dobře - stále jsem v parmanentní tenzi a strachu. Každý den si moje mysl dokaže najít něco, nad čím se může stresovat přes den a co ji brání spánku - nemáš zubní kaz, čistím zub pořádně, nemáš kliště, nemáš teplotu, nemáš těch flíčků na těle hodně, nemáš kvasinkovou infekci, nedáváš tu jednu nožičku moc do boku, nemá babička pravdu a neměla bych to chození po špičkách víc řešit, nejsi moc hubená, co budu dělat, až budeš mít klíště, co když tě špípne komár - dělám dost? A do toho se neméně intenzivně propisuje můj strach o zdraví tatínka. Pohled na něj, kdy se mi zdá, že mu není dobře mi doslova podráží nohy a já cítím naprostou bezmoc - chce se mi křičet, řvát, plakat. Mám chuť nechat svět tak jak leží a schovat se pod peřinu a brečet, brečet tak dlouho, až z toho usnu. Vůbec si s tím nevím rady.
Mám strach co s námi bude dál jako se společností. Přijde mi neuvěřitelné, jak se svě změnil od doby, kdy jsem otěhotněla a obča se mi na to vše chce koukat jen s oteveřenou pusou a pohledem kamsi do neznáma. Zastavte to a řekněte mi prosím, ze je to jen moje katastrofická představa. Že stále nežijeme ve světové pandemii viru, proti kterému neexsituje spolehlivá ochrana a jehož přitomnost mě tak moc ovlivnila a stále ovlivňuje, že nežijeme pár stovek kilometrů od území, které napadl a napadá jiný stát a nevozím oblečení uprchlíkům, že nežiju ve světě, kde moji blízcí žijí ve stresu, na čem budou vařit a zda budou mít v zimě na teplo.
Aničko - jsi světlo našich životů, bez tebe by u nás doma - u babičky a dědy - jen sotva panovala alespoň někdy dobrá nálada a my se mohli nahlas smát.
Mám Aničko strach, co bude s námi třemi. Minulý týden jsem si poprvé reálně uvědomila, že v domě, který s tatínkem stavíme taky nemusím bydlet. Že to není jistota. Že ani my, ani náš vztah není nesmrtelný, jak jsme si mysleli. Že je na místě si to přiznat, ne rezignovat, ale přijmout jako fakt, že to tak je. Občas ztrácím energii cokoliv dělat - k čemu? Má to smysl? Má - protože existuješ ty, jen je někdy snadné na to zapomenout (ne na tebe, ale na ten smysl!). Že ty jsi ten smysl, proč se musíme snažit být spolu všichni šťastní, proč na tom pracovat a proč se snažit. Protože ty si zasloužíš to nejkrásnější dětství a život. Dala jsi nám jeho smysl a mi se musíme snažit ze všech sil ti tento dar alespoň z části vrátit.
Tolik bych si přála být lepší máma, tolik bych si přála, aby se narodila do světa, ve kterém se já nebojím lidí - protože to způsobil covid. Bojím se - denně - bojím se cizích lidí v obchodě, sousedů ve výtahu, bojím se přátel, kamarádů, bojím se vídat se s jinými dětmi, bojím se tvojich prarodičů. Bojím se, že už se to nikdy nezmění - toa si nejvíce. Že budu žít do konce života v tomto strachu a nezvládnu ho nepřenášet na tebe, aby tě neolivňoval. Že nezvládnu ovládat frustraci z tohoto stavu světa. Jakoby moje frusrace měla sílu něco změnit - vše je jedno!
Spokojeně oddychuješ vedle mě, spíš v posteli na štorc, nevím, kde si lehnu já a je mi to jedno. Máš vlasy rozčepýřené kolem celé hlavy, jsi náš hároš. Sem tam vzdychneš nahlas a já si už myslím, že se probudíš. Čím dál tím víc mluvíš - mamatatamamatata mimitatimamimami mamitati tatibabi - pořád dokola. Mluvíš, vydáváš zvuky, komentuješ. Miluješ skluzavku a meloun, sedíš desítky minut s babičkou na písku a stavíte bábovky, čabráš v konvi s vodou i v kaluži, miluješ být venku a na zahradě, běháš v trávě a sbíráš kamínky. Znáš tolik věci - víš, kde je loket a pata, víš, kde máš doma oblečení a taťka ponožky, z balkonu se díváme na auta dolů a víš, že v mrazáku jsou nanuky. Nechutanjí ti vajíčky, po kterých se beztak osypeš. Nejvíc nejlepší na jídlo je máslo, přestože tvůj táta má intoleranci laktozy.
Strašně rychle rostech a každá minuta s tebou je lepší než ta přechozí. Jsi parťák s jasným názorem a to, že není vždy po tvém se ještě učíš přijímat. Nevadí, že ti to nejde, kousek toho si uchovej. Dokaž velké věci - vem mě prosím za ruku a společně najděme radost ze života. Z teď a tady - pomalu, po kouscích…
Ještě čtyři dny a přijede teta Vendul. Moc si přeji, abychom se toho dočkali všichni v pořádku a zdraví a abychom si ten společný čas užili. Moc si přeji, aby tě poznala. Moji vlasatou bosorku!
Žádné komentáře:
Okomentovat